Cesta k textu na webu --> www.ceskoprotichudobe.cz > Témata > Příliš vzdálené cíle > Úvodní texty > Miléniová deklarace

Miléniová deklarace a Rozvojové cíle tisíciletí

V roce 2000 přijalo OSN hlasy všech členských států Miléniovou deklaraci, v níž vyhlásily své odhodlání odstranit extrémní chudobu a hlad a zajistit lidem bez rozdílu pohlaví, rasy a náboženství či světového názoru svobodu, rovnost, solidaritu a toleranci. Zavázaly se k ohleduplnosti vůči přírodě a přihlásily se ke sdílené odpovědnosti, která by na multilaterální úrovni měla garantovat sociální a ekonomický rozvoj, mír a bezpečí.

K přijetí deklarace vedl dlouhý proces. Již v roce 1970 se na valném shromáždění OSN po dlouhých jednáních většina rozvinutých zemí zavázala přispívat na rozvoj chudých zemí. Do roku 1980 měly přispívat 0,7 % HND; do současnosti se to podařilo jen pěti zemím.

Již v šedesátých a sedmdesátých letech se stále jasněji ukazovalo, že přísun pomoci není samospásným řešením a že situaci více zhoršují strukturální překážky nastavené bohatými státy především v mezinárodní obchodní politice. Ekonomové Západu tehdy věřili (a mnozí věří dodnes), že ekonomický růst napomůže redistribuci bohatství a tím přispěje k odstranění chudoby. Ale mnohé studie, jako například materiál ILO z r. 2000, prokázaly, že samotný ekonomický růst nestačí. Naopak, v mnoha zemích, kde HND vzrostl, se chudoba začala prohlubovat, narůstala nerovnost a rušily se i základní sociální jistoty jako bezplatná lékařská péče či školní docházka. Rozvojové země si toho byly vědomy a proto narůstaly spory uvnitř Mezinárodního měnového fondu (MMF) a Světové banky (SB), ale také v OSN, kde bohaté země blokovaly návrhy rozvojových zemí. Dluhová krize, která následovala po válkách na Středním východě spojených s drastickým nárůstem cen ropy a poklesem cen surovin, jejichž vývoz je pro chudé ekonomiky životně důležitý, uvrhla mnoho rozvojových zemí do dluhové krize. Tím se dostaly do závislosti na MMF a SB, které byly odpovědny za dluhový management. Tyto mezinárodní finanční instituce byly v té době ovládány vírou v neoliberální ekonomické nástroje a tak měly na každý problém jediné řešení – privatizaci, zrušení cel a omezení veřejných výdajů. Eufemisticky se to nazývalo Program strukturálního přizpůsobení. Následky jsou katastrofální. Privatizace pod taktovkou západních firem zbavila mnoho národů zásadních zdrojů příjmů; zrušení cel omezilo příjmy do státní pokladny a otevřelo trhy pro dotované zboží ze Západu, což vedlo ke kolapsu místních ekonomik; omezení veřejných výdajů způsobilo nárůst negramotnosti a nemocnosti, která skončila až u velkých pandemií. Přes zjevný neúspěch této politiky se v ní pokračovalo a obrovské korupční peníze, které do rozvojových zemí přivážely nadnárodní koncerny, aby si zajistily surovinová ložiska, změnily nakonec mnoho vlád Jihu na kleptokratické organizace v područí obrovských firem. Politika OSN se stále více dostávala do sporu s MMF a SB a v roce 1987 přišel UNICEF s výzvou: Přizpůsobení s lidskou tváří.

Po Brundladově zprávě (1987) a konferenci v Riu (1992) se stále více začínalo mluvit o udržitelném rozvoji, jako hlavní viník globálních problémů byly označeny bohaté země. Byl nastaven princip společné ale různé odpovědnosti, v jehož rámci se poprvé v dějinách dohodly alespoň nějaké kompenzace od průmyslových států státům Jihu.

Obecně se věřilo, že konec studené války by mohl přinést konec modro-rudého vidění světa a vnést do politiky konečně rozum, otevřenost a partnerství... Světová konference o lidských právech v r. 1993 potvrdila právo na rozvoj a důležitost hospodářských, sociálních a kulturních lidských práv. Světový sociální summit v Kodani v r. 1995 vyzdvihl sociální a zaměstnanecká práva a světová konference v Pekingu v témže roce poukázala na nutnost odstranění diskriminace žen. Světový potravinový summit v Římě v roce 1996 podtrhl právo všech lidí na potraviny a život bez hladovění.

Rostoucí kritika neoliberálního konceptu nazývaného Washingtonský konsensus vedla nakonec i k jednání v rámci klubu nejbohatších zemí - OECD. Snahou bylo odstranit pnutí mezi politikou mezinárodních finančních institucí (MMF a SB) a OSN, nastavit jednotnou politiku a zefektivnit boj s extrémní chudobou. Jednání se odehrávala především na půdě Výboru pro rozvojovou spolupráci (DAC), který v roce 1996 publikoval strategický dokument Formování 21. století, kde bylo poprvé zveřejněno sedm tzv. Mezinárodních rozvojových cílů. Ty jsou prakticky totožné se současnými prvními sedmi Rozvojovými cíli tisíciletí.

V červnu 2000 zveřejnily OECD, OSN, MMF a SB brožuru Lepší svět pro všechny, kde tyto cíle definovaly jako svou prioritu. O tři měsíce později pak byly s drobnými změnami přijaty na Summitu tisíciletí, jako základ Miléniové deklarace. Pod tlakem USA bylo vyškrtnuto posilování práva na přístup k reprodukčním zdravotním službám a prevenci, ale byly přidány úkoly zaměřené na boj proti AIDS, TBC a malárii, zajištění vody a sanitárních zařízení, zlepšení života obyvatel slumů. Miléniová deklarace se také zabývá tématy míru, demokracie, životního prostředí a posilování OSN jako multilaterální síly.

Skupina zemí Jihu G77 však kritizovala cíle DAC jako jednostranné, bez jakékoli odpovědnosti bohatých zemí. V reakci na to vypracoval generální tajemník OSN Cestovní mapu, podle níž se k sedmi cílům měl dopracovat další. Tak vznikl 8. cíl – Partnerství pro rozvoj, který má sice ambiciózní záměry, ale ty jsou natolik nekonkrétní, bez kontrolovatelných indikátorů, že jejich splnění se dá jen těžko posuzovat. Nakonec byly roce 2001 všechny cíle zveřejněny pod společným názvem Rozvojové cíle tisíciletí.

Je patrné, že cesta k dohodnutí rozvojových cílů nebyla jednoduchá. Bohužel se ukazuje, že jejich dosažení je mnohem těžší. Jsme již za polovinou vytyčeného času, ale splnění je v nedohlednu. Máme prostředky a ovládáme technologie, kterými bychom dokázali zajistit důstojný život pro všechny obyvatele planety. Je ovšem důležité, abychom měli také vůli tyto cíle uskutečnit.

Jens Martens a Tomáš Tožička

Každoročně umírají na světě až tři miliony lidí na malárii, z čehož více než 90 % připadá na africký kontinent. 6.cíl

6.cíl
Bojovat s HIV/AIDS, malárií a dalšími nemocemi

Obrázky k cílům MDG jsou práce studentů Střední grafické školy Hollar v Praze